Vítejte ve světě parkouru

Je to opravdu jiný svět?

Povíme si nejdříve něco o tom, co parkour je, kde se vzal, jak se dostal do Čech a jak je možné, že je tak populární. Je taková aktuální „masová“ popularita vůbec správná? Jak se vůbec parkour vyvíjel a kam směřuje? Dovolím si tvrdit, že o tom můžu něco vědět, protože jsem jednak jeden z prvních lidí u nás, kteří se této aktivitě začali věnovat, ale také jeden z mála, kteří u toho vydrželi tak dlouho.


Stručně z historie

„Našim cílem je ukázat naše umění světu a naučit lidi chápat, co je to pohyb.“

David Belle, průkopník parkouru

Francouz David Belle je považován za zakladatele a průkopníka parkouru. Dal umění pohybu název a disciplínu a společně s dalšími přáteli jej začal propagovat. Parkour vychází z metody překážkového běhu Georgese Héberta, kterou využívali francouzští vojáci. Davidův otec, hasič, byl jedním z nich a David se jím inspiroval. Začal se pohybovat v městském prostředí Lisses na předměstí Paříže. Kolem roku 1998 se parkouru dostalo i svého názvu. Za zlomový okamžik se považuje film Yamakasi (2001), kde stejnojmenná skupina (David Belle byl jejím členem do roku 1998) provozující parkour okrádá bohaté a tato disciplína se stává známější.

Do ČR se parkour dostává kolem roku 2003 díky skupině nadšenců ze Zlína, Vsetína (jedním z nich byl shodou okolností Jan Kaňůrek, zakladatel Zabil.cz), Prahy a jednotlivců z Brna avšak všechny tyto skupiny postupně přestali existovat. V roce 2008 vznikla na náchodsku skupina Sans Encombre jejíž jsem byl součástí a ve stejný rok, jak věřím, bylo i první parkourové vystoupení pro veřejnost u nás, kterého jsem se účastnil.

Parkour se vyvíjel v přátelské komunitě, která postupně rostla a začal se ukazovat v médiích a reklamách. V roce 2012 jsem uspořádal událost ArtMoving challenge, jejíž součástí byla první celorepubliková soutěž. Proběhlo pět ročníků této akce a v Čechách díky skupině In Motion vznikla první krytá hala pro trénink. Parkourových nadšenců stále přibývalo a jejich věk se snižoval.

Oficiální video z posledního ročníku ArtMoving challenge

Mezitím se již začali organizovat workshopy, vznikali nové skupiny a nová videa. Největším propagátorem parkouru se nepochybně stal Tary (Taras Povoroznyk) a tato disciplína se stala zřejmě nejpopulárnější aktivitou dětí na základních školách. V tuto chvíli je věkový průměr parkouristů kolem deseti let, jejich počet možná i ve statisících a já přemýšlím jestli je to dobře, nebo ne.


Proč je parkour tak populární?

Obrovskou výhodou je, že pro parkour nepotřebujete žádné vybavení, jako je tomu třeba u jiných sportů. I to je jeden z faktorů, proč je tak populární. Další příčinou takové oblíbenosti je v podstatě totální svoboda dělání pohybu na rozdíl od sportů, které mají jasná pravidla, bodové hodnocení atd. které nás mohou nějak omezovat. V dnešním světě plného omezení se může stát únikem od stresu a jiných problémů. Často vysvětluji, že jsme stále jako děti, které si nepřestali hrát na prolézačkách a nezávisle na okolí blbnou. Akorát jsme to blbnutí posunuli společně s rozumem o něco dál.

Původní myšlenka je však dostat se někam a zpět s efektivním využitím energie. Ta se bohužel vytrácí a možná už vytratila během let vývoje parkouru. Poslední dobou parkour už zdaleka není parkourem takovým, jakým byl třeba před deseti lety. Je to prostě dělání salt a přeskakování překážek beze smyslu a nějakého cíle. Předvádění se, show, byznys a mnoho dalších „povrchních naplnění.“ Při tréninku s dětmi a mladší generací mi chybí ten „spirit“ životního stylu, kterým se to stalo mnoha starším parkouristům (traceurům). Bohužel ti, kteří mají tu největší moc v prezentaci této aktivity jakožto krásné disciplíny, která může mít nějaký vyšší smysl a ve které se dá najít skutečná svoboda a pocit štěstí a euforie, na to kašlou a zabíjí tu svobodu. Nepochopili, že svoboda není o tom dělat si co chtějí, ale o dodržování pravidel, která si mohou sami určit a prohlubovat je. To je ta disciplína o které jsem psal.

Ale…

…velké poděkování tito jedinci zaslouží za to, že rozhýbali desetitisíce dětí, které se žádným sportům nevěnovali. Třeba to i některým pomohlo zvednou sebevědomí tak jako mně kdysi před lety. Mimo to i díky jejich popularitě mám práci na vlastních workshopech nebo kempech.

Kam dál?

Myslím si, že je to otázka pár let, kdy přestane být parkour tak populární jako je teď a vydrží u něj jen ti, kteří v pohybu našli svobodu a pocit štěstí. Stejně jako je to s každým jiným trendem. Hned jak se z něj vyždímá maximum, přestanou si ho lidé všímat a přijde nová móda, nový trend.

Jsem rád za to, že jsem zažil tu dobu, kdy byl parkour u nás v úplných začátcích, že jsem si díky tomu našel přátele na celý život a že jsem také mohl a stále mohu přispívat k jeho propagaci. Pohyb se stal mou vášní a životním stylem a pochybuji, že by tomu tak bylo, kdybych začal byť jen o několik let později.

A co vy? Jak ovlivnil parkour vás, jak jej vnímáte a co říkáte na jeho vývoj? Změnilo se něco?


Vítejte ve světě parkouruJim Dohnal
01

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *